Rok se si s rokem podal ruku a přichází čas vypořádat dluhy z loňska. Jsme opět v Údolí, tentokrát jsme se dostavili na místo činu s Dawsonem.

Po ponižující proceduře na letišti s imigračním úředníkem, při níž si člověk připadá jako příslušník kmene určeného k vyhynutí a po výměně zcela nevyhovujícího objednaného automobilu ( model „taška na nákup“ ) za větší, se konečně začínáme hrnout na místo určení.

I když to není tak dlouho co jsem tady stál, opětovné setkání s El Capem má stejný průběh jako poprvé. Zježené chlupy, mráz běží po zádech a pocit, že jsme brabenečci co tu nemají co dělat.

Seznamte se - Mr. El Capitan

I ta anabáze s ubytováním v Údolí je stejná, prostě si to musí každý vyčekat již od 6 hodin ráno ve frontě u budky na flek v campu 4. Dawson čeká ve frontě od rozbřesku, pospává na kameni, kolem půl osmé k frontě přistupuji já a podávám parťákovi objednaný talíř s namazanými chleby k snídani a s přáním dobré chuti opět odcházím. Ve frontě hladovějících to rozhodně zapůsobilo, Japončíci měli chvíli oči v téměř evropských rozměrech.

Se zkušenostmi z loňska se v Údolí celkem bez ztráty času pohybujeme a po pár vylezených volných cestách a po pokusu v technické cestě u campu se rozhodujeme přestat odkládat nástup do big wallu a v 7:00 stojíme na patě El Capu pod cestou Salathe Wall. Je to první část námi vybrané cesty The Triple Direct, což je kombinace třech významných cest ve stěně El Capitana.

Cestou Salathé bychom měli postupovat 10 délek, poté odbočit do The Muir a někde nahoře se napojit do The Nose a dokončit tuhle nekonečnou stěnu. To je ale daleko, dnes máme za úkol vylézt 10 prvních délek na Mamutí terasy a opět slanit do údolí. Je to běžný postup, že prvních 10 délek se leze na lehko, bez tahacích báglů a opět se vrací na zem. Po případném odpočinku se nastupuje na finální útok žumarováním po fixech na Mamutí terasy a pokračuje se dál do stěny, již s veškerým tahacím cajkem.

Nastupujeme do cesty na druhé pozici za amíky, kteří si přivstali. Pocit, že by nás mohli zdržovat nás poměrně brzy opouští. Prokousáváme se pomalu ( dost pomalu ) stěnou, zjišťujeme kolik nadávek vlastně známe a dokonce několikrát testujeme osazené jištění menšími pády. Je asi 90 stupňů, slunce praží a dvě hovádka z Evropy si vzali do zdi jenom 1,5 litru vody na obě vysušená tělíčka. Kdo mohl tušit, že tady takhle vytvrdneme…?

Přelézáme Half Dollar, Triangel Ledge a těsně před setměním se zjevujeme na Mamutích terasách. Dva Amíci chystající se do Shieldu tam už dávno trestají na portaledgi piva a na nás čučí jako na zjevení. Žízní skoro nemluvíme, ale zase již víme co to je když zdřevění jazyk.

Chlemtáme na polici bůhvíjak starou vodu v petkách kterou tam zanechal kdovíkdo a můžeme alespoň prohodit pár slov s natěšenými týpky v bivaku.

10 délek jsme lezli 14,5 hodiny, rozhodně si nejsme jisti jestli to má být důvod k nějaké oslavě. A to nás ještě čeká sestup. Ten měl také svoje kouzlo. Kolikrát si člověk může užít šestinásobné slanění po absolutně hladké stěně do černoty pod sebou s jednou čelovkou na dva lidi. No, před půlnocí jsme u stanu a léčíme si lehce pocuchané nervy dávkou místního ležáku Cobra. Pro jistotu dvojitou dávkou.

Po této zkušenosti se rozhodujeme dát dva dny volno, nabalit a teprve poté vyrazit do stěny a snad se vrátit až z vrcholu.

Dva dny tedy bloumáme po údolí a sbíráme odvahu.

A pak jsme nabalili trochu matroše do zdi + 20litrů vody a něco k snědku...

Rest days jsou pryč a my po mnohahodinovém balení stojíme opět pod tou šílenou zdí. Nejintenzivnější je asi pocit sevřeného žaludku a připravenost řitního otvoru na přeštípnutí hodně tlustého drátu . Je hodina po poledni když připínáme jumary na fixy a začínáme stoupat a hlavně tahat dvě krysy a pytel s postelí. Celý tenhle herberk váží přibližně 90 kilo. Oprašujeme znalosti o kladkostrojích a suneme se pomalu nahoru.

Před setměním jsme konečně na Mamutích terasách, o čerstvých silách nemůže být ani řeči. Stavíme narychlo portaledge a žvýkáme první stěnovou večeři. Hlavně se nepřecpat - měli jsme každý jeden plátek sýra, plátek salámu, krajíc bagety a jako sladkou tečku kus čokolády, vše zalito jedním kusem ještě chladného piva ( trik zabalení do  novin zatím funguje ). Právě když uvažujeme o tom jestli s touhle jogínskou stravou vůbec můžeme vystačit 6 dnů hákovat ve zdi, po polici se přihrne Amík ze sousedního bivaku a nese teplý pytel z poloviny ještě plný mexických fazolí s kuřetem a že prý už nemůžou a než by praskli, tak nám to radši dají. Hodní kucí americký… Kuře mizí, nabízíme na revanš pivo, naštěstí nechtěli, prý mají svých zásob až až. S Mashem a Justinem ztrávíme ještě další bivak, další den na Grey Ledges pod převislou stěnou Head Wall, z které na nás celou noc kape voda. Natahujeme na postel i částečně stan, ale je v něm takovej smrad, že by musely padat lejna s hákama, abychom do něj vlezli celí.

Na fixech pod Shieldem

Je to rachota...

Mash je starý big wallový lezec, všechny délky tahá jen on a Justin po něm stěnu čistí. Justin je v podobné zdi poprvé a nejsem si jist, zda ne naposled. Při čištění délky vedoucí v traverzu si to skutečně užívá. Doleze k friendu, chvíli se s ním rve až do chvíle kdy friend povolí a Justin vyletí do strany do kyvadla pod další osazený friend. Těmito výlety ze stěny ve výšce přibližně dvou Eifelových věží se baví až na další štand, kde už Mash řve a hýká nadšením a radostí z lezení. Bohužel se s nimi musíme rozloučit, pokračujeme vpravo přes Muir Wall. Chlapi valí přes šílený převis Shieldu někam za hranu do nebe kam nevidíme, ale podle Mashova řevu víme o každém dobitém štandu. Podle rozpisu bychom dnes měli nocovat už v cestě The Nose, yosemitské klasice klasik. Zatím se ale jebeme v traverzech Muir Wallu, moc nestoupáme, ale zato víc postupujeme do strany. Šílená kombinace na tahání krysy, pořád je někde zaseklá ve spáře nebo pod převisem. Je hrozný vichr, komunikace vázne, dorozumíváme se proto škubáním za lano, ale někdy to vypadá, že to jsou spíš předsmrtné záškuby než signály o postupu v cestě. Konečně jsme na Ryan Ledge, parádní polici, jež je mimo popis naší cesty, ale kterou nám poradil Mash, namísto spaní v pochcaném Campu 4 v Nose. Chceme ještě porenčovat na ráno a tak se hrnu do spáry vedoucí ke čtyřce. Podle popisu mají stačit friendy maximálně č. 2,5. Hm, tak nevim, stojím v půlce délky, z poloviny tělo nacpaný ve spáře, držím nevím za co a jak dlouho ještě a friendy 2,5 jsem již dávno všechny vystřílel v užší spáře pode mnou, tady by se hodilo několik obrů č.4. Bohužel disponuji pouze několika nepoužitelnými velikostmi jištění, zato ale dvěma parádně naběhlými předloktími a slušnou dávkou strachu. Se sprškou nadávek na adresu popisu se nakonec podoben rozklepanému šicímu stroji přesoukám do lepších chytů a slušně oteklý štanduji na polici Campu 4. Nad hlavou se nám zvedá odstrašující převis The Great Roof, ale ten přijde na řadu až zítra. Jedeme dolů, stavíme postel a s nohama houpajícíma se nad tmavnoucím Údolím užíváme pivní medicínu. Někde nad převisem ještě řve Mash na dalším dosaženém štandu.

Je lepší mít matroše víc než míň...

Přepych na Ryan Ledge

Čtvrtý den ve stěně by měl být asi nejtěžší, rozhodně podle obtížnosti lezených délek. Ráno si užíváme možná poslední chvilky kdy jsme ve stěně sami, po napojení do The Nose bude s romantikou konec. A bylo, po vyjumarování do C4 si připadáme jako na křižovatce. A my jsme na vedlejší silnici. Zprava vede The Nose, první vylezená cesta ve stěně El Capa a podle obsazenosti štandů asi nejlezenější.

Dáme ještě jednu lehčí délku a stojíme na štandu pod Great Roof – impozantním převisem, který lze překonat pouze úzkou spárou ve tvaru šavle kroutící se pod jeho střechou. Jakmile se lezci dostanou nad Great Roof, tak jediná cesta pryč vede přes vrchol, touto délkou se člověk dostane do takového převisu, že se v podstatě už nedá slanit.

Nad touhle střechou končí možnost slanění na zem - The Great Roof

Po energetické a psychické podpoře se do toho pouštím a za 1,5 hod ječím na dalším štandu radostí do údolí. Chudák Dawson si užívá při čištění délky. Pod střechou je vodorovná část a je nutno postupovat od jištění k jištění stylem tah-škub-pád …a znovu a znovu. Za odměnu si může pochrochtat v délce následující – je to Pancake Flake, parádní sokolíkové lezení na 23.délce. Dokonce se dá udělat i pár kroků čistě…

Mr. Dawson a jeho koncert v Pancake Flake

Začíná se šeřit a my se snažíme zrychlit, abychom dolezli do Campu 5 za světla. Moc nám to už nejde, plazíme se stěnou jako odsouzenci. Na místě Campu 5 si můžeme vybrat ze tří míst na spaní. Bereme to největší – police 0,8 x 1,5m, nad ní dva nýty na postel. Při pohledu pod portaledge vidíme až dolů na patu stěny, postel visí asi 800 metrů nad zemí v kolmé stěně. Celou noc fouká silný vítr a postel nadnáší jako draka, bohužel na tom draku se snažíme usnout. Moc to nefunguje, pořád čekáme, kdy nás silnější poryv vyhodí z postele a zůstaneme viset v odsedávačkách a spacácích nad tou dírou. Je kosa, máme na sobě už všechno, včetně rukavic a péřových vest. Ráno se klepeme jako ratlíci, ani postup při defekaci není již tak hladký… Balíme a nahoru, čekají nás ještě dva dny lezení.

Ranní pohled pod postel v C 5 - 800m na zem...

Jsme na místě zvaném Glowering Spot, když nás dolézají Amíci. Ani my ani oni nejsou asi příliš nadšení tím zmatkem v lanech na štandech, domlouváme proto, že se na chvíli spojíme do jednoho teamu a následující tři délky dáváme na střídačku ve vedení, ostatní vždy jedou na jumarech. Do toho všeho se ještě plete družstvo jakéhosi stěnového sprintera, lezou El Cap za den. Startovali ve 4:30, teď je 13:00 a oni jsou pět délek pod vrcholem. Všechny délky tahá jeden týpek, druhý se ho snaží trochu jistit, ale ne moc úspěšně. Tahač letí nahoru po všem co vidí, včetně lana na kterém právě Daw leze. Jistí se dvěma friendy a jistič za ním jenom vlaje. Ten toho má očividně dost – na štandu sedí opřen helmou o skálu a šeptá si: „ fucking climbing, fucking climbing“. Za chvíli ale mizí nad převisem a my tady zase zůstáváme sami. Míjíme Camp 6 – takový bordel jsme tedy ve stěně nečekali, asi 0,5 metrů široká a několik metrů hluboká průrva je nacpaná veškerým nepotřebným materiálem od pet lahví, konzerv až po shit saky.

Nekonečno nad Glovering Spot

Vidina, že tady strávíme ještě jednu noc nás rozhodně neláká, zařazujeme maximální rychlost a hrneme se vzhůru. Zase tak rychlé to nebylo, tma nás doběhla dvě délky pod vrškem. Konečně chápeme proč jsme během nocí níže ve stěně viděli a hlavně slyšeli lezce s čelovkami někde na hraně stěny. Byli tam co teď my a dělali všechno pro to, aby tady nemuseli už spát. Jako teď my.

Po přelezení poslední lezecké délky následuje impozantní průstup stěnou po nýtovém žebříku, který dělal Warren Harding při prvním úspěšném pokusu. Žebřík osazoval nýty přes celou noc. Historie stěny na nás působí tak silně, že si zapomenu přivázat na sedák tažné lano od krysy. Dolezu tedy na konec nýtů, chci tahat bágly a není za co. Prekérnost situace je ještě podtržena tím, že dobrá polovina délky jde do převislého traverzu, takže štandy nejsou nad sebou, lano tudíž nelze jen tak uvázat na smyčku spuštěnou pod štand. Začíná tedy noční divadlo s řevy a tanci. Nakonec se podaří po několikátém nahození lana do pendlu krysí lano dostat na horní štand, za chvíli dojede i Dawson.

Čelovkový dolez

Máme posledních několik metrů a v jednu hodinu po půlnoci se vážeme na vrcholu k borovici. Hlavní pocit je úleva, že už nemusíme nikam výš a zároveň údiv, že jsme to fakt dali. Chvíli se vzájemně poplácáváme po zádech a vyjadřujeme slova obdivu a díků. Stavíme naposledy postel, věšíme jí na borovici a na lehce se pohupujícím loži okamžitě upadáme do mrtvolného spánku.

Při rozbřesku uděláme pár fotek a zase hned do postele, užít si to nicnedělání – je to paráda, máme to za sebou.

Ráno na vrcholu

Holky čekaly radši dole...

A pak se kouřily doutníky vítězů...

Shrnutí:

El Capitan - Yosemiti

Cesta The Triple Direct VI 5.13+ , nebo 5.9 C1, nebo 5.8 C2

31.délek, převýšení 1000m

Lezeno 5dnů + 1den nalehko na Mamutí Terasy + 4noci ve stěně

Účastníci: Hermann+Dawson

Tigi-Shu Praha