Yosemiti 6/2009 Tisk Email
Napsal uživatel Kolík   
TUESDAY, 12 JANUARY 2010 21:18

Podzim 2008:


sedíme s Bubákem v kavárně s cílem definitivně rozseknout jestli jet nebo nejet do Mekky amerického lezení, do Yosemit. Právě když má každý jasně vyjádřit svůj názor, tak se nad námi uvolňuje lampa ze svého závěsu a klesne asi o půl metru, zastaví se nám těsně nad hlavou. Jestli to má být znamení shora před naší cestou, tak se máme na co těšit…


Květen 2009:


Dřepíme konečně po horečném dobalování v aeroplánu a valíme přes Amsterdam do San Francisca, kam se dostáváme po cca jedenácti hodinách letu.

Vyzvedáváme našich 90kg bagáže, hned potom naše pohybovadlo a rychle pryč z toho zmatku. Uklidňujeme se až na desetipruhové dálnici.

Zastávka v Safeway na dolití cca hektolitru kávy do ospalých hlav a dovycpání volných míst v autě balíkem krmení.

Po několika hodinách od letiště jsme si již přestali vkládat sirky mezi víčka a upadli do komatického spánku v motelu u dálnice. Po ranní kávě a echt americké snídani se odpoledne začínáme spouštět do našeho vysněného Údolí.

Silnici začínají lemovat stěny známé z knih – Elephant Rock, v dálce se tyčí Half Dome a Sentinel Rock.

Jsme konečně tady.

Meandrujeme po silnici zvolna údolím, když se to najednou před námi bez jakéhokoliv varování zvedne do svojí tisícimetrové výšky.

Kolmá a nahoře mírně převislá stěna El Capitanu. Chvíli máme dojem, že jsme tu omylem. Lehce nás pošimrává u řitního otvoru, i když střevní potíže nikdo nemá. Kdo neviděl, neuvěří, připadáme si jako mravenci. Po počátečním šoku začínáme rozpoznávat notoricky známá místa stěny – obrovské srdce na Salathe Wall, Great Roof na The Nose, Boot Flake, Eagle Ledge a další. Při podrobnější prohlídce rozpoznáváme i několik lanových družstev, jak se později ukáže, většina visí v The Nose.


První setkání, 1000 metrů vertikální žuly


Se směsí obav a těšení jedeme dojednat bydlení. Samozřejmě v Campu 4. Parkujeme a plni očekávání se hrneme k budce rangerů. Nadšení však rychle ukončuje rangerka, která nás uzemňuje ujištěním, že když si vystojíme ráno od 6 hodin frontu, tak se možná do kempu dostaneme, ale nejvýš na 7 nocí a pak davaj pryč. Komplikace hned na začátku, vždyť tady chceme zkejsnout na tři týdny. Hned potom co jsme si navzájem zaklapli spadlé čelisti, začínáme koumat jak se s tímhle protivenstvím vypořádat. Něco vymyslíme, zatím musíme opustit park, abychom si nevyplácali povolené noci v kempu.

Koupili jsme roční permanentku na vstup do parku, takže další vstupy budou bez placení. Kempy nejblíže za hranicí parku jsou buď plné, nebo drahé, jedeme proto asi 40 mil z Údolí a hledáme podél silnice značky na tábořiště. Konečně u jednoho zastavujeme, vítá nás postarší manželský pár, ale prý jsou beznadějně plní. Rozhlížíme se po tom narvaném kempu, vidíme asi 8 stanů, nějaký oheň, ale paní je neoblomná, prý dál po silnicí mají další kemp, tam bude volněji. Nemůžeme se zbavit dojmu, že být to na Máchově jezeře, tak se do tohohle „narvaného“ kempu vejde dalších 150 stanů, ale jedeme dál. V kempu Three Pines máme konečně štěstí. I když jsme uprostřed hlubokých lesů a k nejbližší civilizaci poměrně daleko, je tady čistá wc budka  s papírem, voda tekoucí do skruže a na každém tábořišti místo pro stan, stůl a parking pro auto. Další nejbližší místo pro stan je položeno tak, že táborníci o sobě skoro nevědí, začínáme konečně chápat, proč byl předcházející kemp beznadějně narvaný. Kultura kempování je tady brána poněkud jinak než masovka v Evropě. Platba se provádí podobně jako ve winteraumech na alpských chatách – do papírové obálky se vloží příslušný obolus za počet ztrávených nocí a ta se vhodí do dutého železného sloupku, správce si peníze vyzvedne sám pří pravidelných kontrolách kempu. Před stan se na zatlučenou tyč připevní kontrolní útržek z obálky s vyznačeným datem a částkou. Jednoduché, fungující.

Trávíme tady několik nocí, během dne jezdíme zpět do Údolí a seznamujeme se s místním lezením. Pro našince je to docela maso, v případě, že se nenarodil v Ádru.

První den spíš prochodíme pod stěnami a několikrát utečeme z cesty. Po několika útěcích ze stěny kupujeme v Curry Village průvodce - výběr z lezení v Údolí. Tenhle nákup se rozhodně vyplatil, jedeme podle doporučení a konečně také něco vylezeme.

Začínáme se konečně trochu hýbat i v cestách 5.8. a 5.9 V drtivé většině se zdejší lezení odehrává ve spárách všech šířek, od prstovek po tzv. offwidth, což je leckdy dosti hororová záležitost – spára příliš široká, aby se v ní dalo dobře chytit, ale moc úzká, aby tam člověk mohl nacpat strachy rozklepané tělo. V kombinaci s představou pádu do vlastního jištění může u některých nervově slabších jedinců vyvolat až téměř neudržitelnou potřebu dojít si na toaletu.


5.10a Reed´s Pinacle


V cestách pod 5.10 je celkem zbytečné očekávat nějaké stabilní jištění, jedině snad v opravdu „ošajslich“ místě může být stará skoba, občas nýt. I většina štandů je z toho co si člověk sám přinese. Jeden by neřekl, jak tyto skutečnosti působí na psychiku evropskými oblastmi rozmazleného lezce.

Natěšeni na větší stěnu hrneme se do sektoru Five Open Books. Je to lezení v kýčovité kulise, hned vedle stěny se řítí do hloubky Yosemite Falls. Cesty mají tři až čtyři délky, očekáváme velké zážitky. A ty se opravdu dostavily, možná v až příliš silné formě. Začínáme cestou Commitment 5.9 s čtyřmi hvězdičkami v průvodci

(max. počet 5). Prstové spáry a sokolíky nás blaží, na štandu jsou dokonce nýty. Třemi délkami cesty jsme se tak namlsali, že návrh dát si ještě jednu cestu před setměním byl samozřejmě přijat. Po krátkém hledání stojíme pod nejtěžší cestou sektoru – The Surprise 5.10a Začátek vede 5.10a vyleštěným sokolíkem, podle popisu v průvodci má následovat převísek a nýt. Převísek existuje, na místě nýtu na mě ale čučí pouze dřík bez plakety. Je to opravdu překvapení, asi podle toho se cesta jmenuje… Uhýbám vpravo do varianty 5.10d, strach je ředěn nadávkami. S klepingrem a vidinou pádu na podlahu dolézám konečně ke skobě. Dnes není ale Happy Day, skoba je prasklá, pokračuji v krasojízdě, snad to bude lepší na štandu. Nebylo. Štand jsem vůbec nenašel. Udělal jsem svůj štand zhruba ve vzdálenosti kde měl být a dobral Bubáka. Pomalu se šeří. Na dalším stanovišti má být nýt, mělo by se dát utéci. Parádní spárky nás tam za chvíli dovedly. Na štandu samozřejmě nic, divné zvyky, něco nakreslit do průvodce a do stěny to neosadit. Blbnutím ve stěně jsme nějak pozapoměli na čas. Teď to ale vypadá, že si dáme první yosemitský biváček.

Na vršek vede poslední délka, bohužel jí ve tmě moc nerozeznáváme. Samozřejmě máme čelovky. Ve stanu. Po hmatu nalézám do nejtěžší délky cesty. Šátrám v tenkých spárkách, nohy vleču za sebou a to mám prý osazovat ještě svoje jištění. Bubáka na štandu nevidím, ale cítím jak mě tlačí nahoru…

Po okamžicích napětí, jak psávali v Ohníčku, jsme konečně na hraně stěny. To zajímavé ale teprve začíná. Musíme urazit asi 800 metrů křovím po hraně stěny k slanění a po jeho absolvování projít skálolesodžunglí na cestu k parkovišti. Tma jako v ranci, možnost vyhlídkového letu ze stěny nebo pád mezi balvany v lese pod skálami, možný mítink s medvědem...to všechno na nás rozhodně zanechalo „glubokoje vpječatljenie“. Cestu, kterou jsme dopoledne šli asi dvacet minut si užíváme přes dvě hodiny. Do našeho vozidla padáme po půl jedenácté krvaví, hladoví. Příště si tu Tikku do báglu přibalíme, zase tolik neváží...

Protože jsme přijeli hlavně kvůli El Capitanu, je čas vyzkoušet naše schopnosti v lezení po umělých pomůckách, pro free climbery neznámou věc. Nedaleko kempu 4 je v sektoru Swan Slab ideální příležitost – Aid Route 5.10a ( volně 5.11d ).

Na první délce si vyzkouší zájemce o tuto disciplínu lezení v žebříčkách mezi nýty, to je pohoda. Na druhé délce cestu vyznačují pouze tenké spárky. Postup umožňuje lezení po čokách a mini friendech. Při balancování v žebříkách pomalu začínáme věřit těm kouskům železa ve spárkách.

Specialitka je ovšem tzv. copperhead. Malý váleček z mědi nebo z hliníku roztlučený do žlábku ve stěně. Trčí z něj očko na zavěšení a umožňuje projít těmi nejnemožnějšími místy. Není to konstruováno pro zachycení pádu, pouze pro nesení váhy lezce. V El Capu jsme viděli i cestu pouze po copperheadech a nutno říci, že člověk, který se po nich pustí je rozhodně materiál pro MUDr. Chocholouška.

Po deseti dnech v Údolí se začínáme motat okolo El Capu, zíráme dalekohledem do stěny z El Cap Meadow a plánujeme kde kdy můžeme být. Večer jdeme obhlídnout nástup. Padá pomalu soumrak a my valíme lesem ke stěně. Jsme asi dvacet metrů od ní, když za křovím přibližně čtyři metry od nás registrujeme pořádného chlupáče. Přišel patrně na bezpracný mls, na stěně totiž visí několik haulbagů s matrošem a samozřejmě s jídlem do stěny připravených na ráno. Chvíli chodí okolo, nevíme jestli nás také nechce ochutnat, ale za pár minut nás nechává plavat a jde spát. U stěny sedí partička Amíků, chystají se zítra do zdi, trochu nás zaráží téměř pořadník na The Nose, je tam spousta lidí.

Ráno kolem sedmé hodiny jsme zpět, s odhodláním v srdci a jídlem na den v báglu. Startujeme do The Nose, chceme dnes dolézt co nejdál a po noci v kempu zítra nažumarovat zpět do zdi a výstup dokončit.

Ve stěně je už živo, míjí nás němečtí důchodci na žumarech a mizí někde nad Stoveleg Crack.


První délky The Nose


Trochu nás překvapuje obtížnost technického lezení pod Sickle Ledge, jde to pomalu, jedna délka cca hodinu. Dolézáme naše známé Amíky ze včerejška. Jsou dost pomalí, ale zato si na každém obtížnějším místě ( vlastně i na jednoduchém místě ) hromadně dodávají odvahu a sílu, je to jako ukázka z amerického filmu. Jsou ale tak pozitivně naladění, že je ani nemůžeme předbíhat.

Na Sickle Ledge se obvykle nechávají haulbagy s matrošem a jede se dolů, do stanu, pořádně se vyspat a druhý den nástup do big wallu. My však cítíme začátečnické nadšení a sílu. Lezeme dál a těšíme se kolik toho dnes ještě porenčujeme. Moc toho nebylo, zato nás to stálo dost sil. Večer máme ale dobrý pocit, sedm délek je za námi. Stěnou visí fixní lano, slaňujeme k němu a jedeme dolů. Po dvanácti hodinách jsme opět pod stěnou a jedeme dokupovat proviant a balit na zítra. V jedenáct jdeme spát a v pět ráno pípají budíky. Je to tady, náš velký den. Snídaně, do auta, ke stěně. Při nahození tahací krysy na záda mám podezření, že na ní Bubák ještě visí, bohužel to tak nebylo. Voda a krámy na 5 dnů dávají dohromady asi 60kg těžkou obludu, kterou máme vyvléct nahoru.


Na fixech


Nasazujeme žumary na fixy a jedeme. Osm minut na padesát metrů fixu – to nám to jde. S krysou to je horší. Při tahání přes kladku člověk musí převelice zabírat i když do tahu dává i svojí váhu. Po několika vytaženích mám dojem, že mi sedák proteče skrz záda. Na konec fixů dojíždíme až v půl jedné, dost nalomení.


Tak to je big wall, i když se to nezdá, na vrchol chybí přes 600 metrů


Začínáme konečně lézt. Jde to zoufale pomalu, několikrát za den leje jako z konve a zase svítí. Bubák testuje friend menší tlamou, co také neudělat pro zvýšení morálu. Trochu bloudíme a večer máme pouze deset délek od země. Sedíme na štandu, helmami opření o skálu, ruce vytahané podél těla, tahle strategie nám moc nevychází. Rozhodujeme se, že se rozhodneme ráno.

Stavíme poprvé naostro portaledge, naší stěnovou postel. Podle patagonských příruček věšíme tahací vak pod postel. Mimořádně nevhodné řešení. Krysa je špatně dostupná, pro všechno se musí téměř slaňovat. Ale napravit to a dát krysu nad portaledge nelze, zkuste si přetáhnout 50kg bágl z podpostele na které stojíte a jeho závěs mačkáte svojí vahou ke stěně, nad tuto postel. Je to zajímavý ekvilibristický rébus a jeho řešení 300 metrů nad zemí jsme radši nechali na jindy.

Visíme oba ve dvou nýtech v kolmé stěně, pod nás právě dolézají Španělé a hledají nějakou možnost nocování. Spouštíme jim od nás fix z nýtu, děkují nám a staví také postel. Ještě netušíme jak nám to tím komplikují. Za chvíli se konečně skládáme do pelechu, ještě vyčůrat a spát. Jenže jak, když pět metrů pod námi visí borci z Pyrenejí? Vytváříme „pisen tube“ z pet lahve. Dělám do ní dírky po stranách pro zavěšení a Bubák jí hned testuje. Podává mi tu teplou, napěněnou čutoru a já jí vychrstnu stranou do stěny, aby Španěláci spali v suchu. Kleknu si a začnu plnit také. To, že mám trochu větší močový měchýř než Bubák jsem mohl zjistit klidně dříve v údolí, ne až tady. Hladina rychle stoupá, míjí bubákovu rysku a vítězně dosahuje dírek po straně lahve. Proud zastavit nejde, crčí mi rovnou do postele, do kornoutu vytvořeném v plátěné podlaze mými koleny. Prostě jsem si těsně před spaním nachcal do ležení.

 

Ráno 300m nad zemí

 

Bubák po ránu jistí z postele


Ráno je moudřejší večera a my jedeme dolů. Ještě alespoň dolézáme pod Dolt Tower a velíme k ústupu.

Jsme pomalí a musíme přiznat, že s touhle taktikou bychom ve stěně ztrávili příliš mnoho času.

Po několikahodinovém slaňování stěnou ve vichru a dešťových přeháňkách sedíme na úpatí a tupě zíráme do zdi. Přichází pár rangers, debatujeme o situaci nahoře. Na závěr se ptají jak jsme řešili vyměšování, chtějí vidět nádobu. Na Sickle Ledge totiž někdo po sobě zanechal nejen pachovou stopu přikrytou kamenem a tak nyní v Údolí

probíhá vyšetřování. I to patří k El Cap, poslední délky The Nose jsou údajně podobné lezení v žumpě.

Po odchodu hlídačů parku se na místo dostavuje celkem slušný exemplář medvěda hnědého a začne bez okolků rabovat ve špatně zavěšeném haulbagu na úpatí stěny. Nechtěně ho rušíme snahou o dobrou fotkou, ale poté co se na nás otočil s dost jednoznačným výrazem, radši vyklízíme pole. Už je to tak, na stěně El Capitana visí od dneška pytel s logem Tigi-Shu...snad příště

Po dni volna, kdy z nás pomalu vyprchává zklamání, se rozhodujeme pro cestu East Buttress 5.10b. Je to cesta na kraji masivu El Capitana, má 13 délek, ale tady působí jako mini cesta. Ráno ženeme jako k ohni, abychom byli na nástupu první. Asi o dvě minuty se nám to podařilo, před místními borci. Na chvíli.

 

East Buttress 5.10b, vzadu Cathedral Rocks


Cesta nabízí lezení ve spárách a konečně také lezení stěnové. Bohužel těsně vedle ní spadá do údolí nevýrazný Horse Tail Fall. Moc vody nemá, ale všechno co se spouští do údolí bere vítr a žene na naší cestu. Po většinu dne lezení probíhá jako ve sprše, magnezium je na nic. Klíčové místo stěny je odlez od štandu po lištách, běžné evropské lezení. Pro Amíky, uvyklé na spáry a komíny však dost podstatný problém. Místo překonáváme celkem bez obtíží. Další „mental crux“ stěny ( jak píše průvodce ) je pasáž po oblých chytech, bez přítomnosti spárek a jiných amerikochytů. Užíváme si lezení ala Labák.

Na vrcholu potkáváme dvojku Rakušánků jak vlečou krysu k sestupu z Capa. Mají za sebou čtyřdenní průstup The Shield, vypadají grogy, ale radost z přelezu z nich přímo stříká. Trochu jim závidíme.

 

K lezení v Yosemitech neodmyslitelně patří návštěva Tuolumne Meadows. Je to náhorní planina cca 40 mil z Údolí a vede přes ní široko daleko jediná spojnice ze západu na východ přes Sieru Nevadu.

Krajina je přímo neskutečná, z nízkých horských lesů vystupují desítky žulových monolitů, mezi nimi je několik jezer a hlavně - nikde nikdo. Je možné sem dorazit i několikadenním trekem z Údolí. Cesty jsou hlavně na tření, sokolíky, méně spár. Nocovat lze v několika tábořištích rozesetých po krajině. Ty byly

, vzhledem ke stále ležícímu sněhu, zatím zavřené, fungovat začínají v červnu. Krajina přímo vybízí k trekování, nečekejte ale české značení cest, občasný zásek ve stromu musí stačit.

 

Dog Lake, Tuolumne Meadows

 

Na všechny ty krtince se leze

 

Rajbasy na Tuolumne Meadow, dole Tenaya Lake


Silnice přes Tioga Pass sloužila kdysi jako obsluha stříbrných dolů v Sieře, po jejich zavření ji téměř pohltila příroda a teprve v šedesátých letech byla uvedena do nynějšího stavu. Je to nejvyšší sedlo v Kalifornii, kudy vede silnice (9945 ft)

Po dlouhém klesání Lee Vining Canyonem na východ lze dojet k hranicím s Nevadou, k Mono Lake. Je to místo, kde se za studené války zkoušely nové zbraně a rozhodně stojí za návštěvu.

 

Kemp v Lee Vining Canyonu, americký narvaný kemp

 

Spojení se světem navázáno

 


I tohle jsou Yosemiti – průlez tunelem v Regular Route na Reed´s Pinacle. Sundat jsme museli helmu, postroj s matrošem a pořádně vydechnout…a dole bezedný trychtýř, ještě nám tam leží něco z výbavičky...ani nevíme co.

 

Krasavec El Cap, The Nose vede po hraně mezi světlem a stínem. Na pravé stěně je vidět silueta The North America Wall.

 

 

Závěrem, doporučení:


Doprava:


Do Údolí je možné se dostat i bez auta, např. Greyhoundem do Merced a potom busem do Údolí. Jako časově náročné a pro kratší pobyty vůbec, rozhodně nedoporučuji. Za auto jsme platili za 24 dnů cca 17000,- Kč. Benzin vychází na cca 17,- Kč/litr, přesto místní nadávají jak je drahý.

Benzinová pumpa v Údolí není, je cca 10 mil za vjezdem do parku, u odbočky na Tuolumne Meadows.

Po Údolí jezdí zdarma busy, po cca 10 minutách.


Jídlo, matroš:


Všechno se sežene v Údolí, samozřejmě s přirážkou. V Curry Village je lezecký kšeft, kde je možno dokoupit místní speciality od copperheadů po portaledge. Viděli jsme paní, která buď přijela poprvé lézt a koupila vše potřebné – od lezeček, přes lana, haulbag až po postel, nebo jezdí po světě jen s kreditkou a řeší to až na místě.

Jídlo se sežene v několika samoškách, největší výběr je asi v Degnan´s Deli v Yosemite Village.


Ubytování:


Kemp 4 je klasika, 5 USD na kebuli a den, ostatní kempy začínají na 20 USD.

Problém je s omezením na 7 nocí. Když ale jedete alespoň ve dvou, tak se registruje jen jeden a po týdnu se vystřídáte. Jednoduché, že? Přišli na to všichni v kempu, každé ráno bylo vidět přesuny naplněných stanů z místa na místo a v kempu byly stále stejné ksichty. V kempu není možné udělat rezervaci, každý den se otvírá budka u vchodu a přidělují se volné fleky. Není jich moc, je dobré tam stát již od 6 hodin, otevírají v 8. V Kempu 4 není možné se vysprchovat, uprostřed stojí pouze wc a umývárna s kohoutky. Sprchy jsou v Shower House v Curry Village, někdy zdarma, podle sezony.


Internet, telefon:


To je věc, která nás asi nejvíce překvapila, jak to bylo bídné. Duální telefony z Evropy nemusíte brát vůbec, v Údolí mají třetí frekvenci, kterou má málokdo z Evropy.

Internet je možný v Degnan´s Deli v tzv. internetové kavárně na předpotopních pc s naviballem (jestli se ten šmejd tak jmenuje, půlkoule místo myši). Do stroje se nacpe obolus v papírových bankovkách (5 USD na 20 minut) a už to frčí.

Další možnost je v Girls Clubu u Valley Museum.Je to knihovna. Tady je net zdarma, otevírací hodiny jsou ale takové, že se málokdy do nich dá trefit. Např. ve čtvrtek mají od 4a.m.do 7a.m.


Lezení:


Na nižších stěnách je hodně parádních cest, doporučuji zakoupit průvodce výběr : Yosemite Climbs, Free Climbs

(30 USD) v lezeckém kšeftě.

Ve stěně El Capu jsme byli překvapení, jak to klouže. Ne snad olezením, ale matroš je prostě takový.To platí pro okolí spár, ne pro spáry samé.

Rozhodně se vyplatí spárové rukavice a pro středočechy trénink ve spárách.

Jištění je hlavně po svém, člověk se naučí bezmezně důvěřovat friendům.

Jsou tady i sektory se sportovními cestami, kde potřebujete jen expresky, je to ale vyšší cenová skupina a myslím, že skalkařit se do Yosemit nejezdí.

Pro lezení v žebříkách si vemte boty s tvrdou podrážkou, v lezečkách to nejde dlouho vydržet. Tuhle techniku je třeba si zkusit předem, aby člověk nebyl rozčarovaný. Lezení je pomalé, pro jističe dost nudné, ale umožní práskači dostat se do míst, kam by se volným lezením nikdy nedostal. Pro ortodoxní free climbery může být skutečnost dost překvapující a těžko stravitelná.

Při absenci spolulezce je na budce v kempu 4 info tabule, kde je možné na papírku vyzvat případné zájemce.


Účastníci zájezdu: Hermann, Bubák


Praha 2.listopadu 2009